30. června 2007 8:29
škola
Konečně jsem dopsal základní publikaci k ŠIIPu, tedy
k projektu Školního
Internetového Informačního Portálu, který vznikl na ZŠ Vrchlického v Liberci a já
jeho první část (popisovanou v textu) úspěšně obhájil jako svůj
ročníkový bakalářský projekt na Fakultě
mechatroniky na Technické univerzitě v Liberci.
Bylo to mnoho hodin psaní, kreslení schémat popisujících základní
bloky systému, ale hlavně desítky a stovky hodin návrhu a tvorby samotné
webové aplikace, které předcházely vydání publikace Školní
Internetový Informační Portál (ŠIIP) – bakalářský ročníkový
projekt, ale podařilo se.
Tato publikace popisuje vznik, architekturu a základní myšlenky a
fungování první části ŠIIPu – redakčního systému, modulů a
jednotného vzhledu statických stránek. A třeba pomůže při
rozhodování, zda ŠIIP nasadit na nějaké z dalších základních či
středních škol.
V každém případě vývoj ŠIIPu se tímto ani náhodou nezastavil,
právě naopak. Do konce srpna 2007 bude k dispozici nová verze,
která rozšíří redakční část interentových stránek školy a umožní
pomocí WYSIWYG editoru spravovat úplně všechny stránky webové prezentace.
Od října pak budu nadále pracovat na druhé části portálu ŠIIP, která
nabídne vzdělávací část – tedy velké přehledné úložistě
elektronicky zpracovaných studijních materiálů (hodin), prostor pro
odevzdávání domácích úkolů a přípravu žáků i ze svého domova.
Tuto druhou část budu konečně dopracovávat jako svou bakalářskou práci
a snad mi konečně po mnoha letech pomůže k získání
vysokoškolského titulu. Druhá část by tedy měla ve své finální podobě
měla být k dispozici na konci června 2008.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
28. června 2007 21:17
škola
Tak tu byl konec školního roku.
Všechny děti se již těší na prázdniny, na slunné léto a na klid od
učitelů a zkoušení. Jen ještě přežít několik posledních dní. Ale
ani na druhé straně to není o moc jiné.
Celý červen se u mě nesl ve znamení zkouškového
období. Jak jinak, že?! Navíc jsem na základní škole, kde
učím, uzavíral známky z několika předmětů a
snažil se zachránit to, co žáci přes rok úspěšně ignorovali –
znalosti a tak i dobré známky. Doma jsem přes den i přes noc
dopisoval písemnou podobu své obhajoby ročníkového bakalářského
projektu a doufal, že už mi konečně přestane vyzvánět telefon
s nejrůznějšími dotazy a potížemi našich skautských vedoucí,
kteří finišují přípravy letních táborů. Ale jedna věc byla pro mě
přeci jen netradiční. Poslední čtvrtek v červnu mě čekal
volejbalový zápas: žáci deváté třídy versus
učitelský sbor. Tak na tohle jsem byl opravdu zvědav, vždyť
deváťáci během roku vyhrávali jeden volejbalový turnaj za druhým.
V naší školní tělocvičně jsme již před devátou s ostatními
kantory nenápadně trénovali a čekali na deváťáky i ostatní děti
– fanoušky. Když zápas začal, byl to opravdu nářez. Všude kolem
hřiště seděly děti ze všech tříd a skandovaly, bubnovaly a fandily ze
všech sil. V týmu jsme se při hře museli domlouvat posunky, neboť
díky skandování nebylo slyšet vlastního slova. Zápas byl opravdu
náročný, po urputném několika hodinovém boji se nám ale podařilo
vyhrát. Učitelé žáky nakonec porazili 3:2 na sety! Hurá! Byl to opravdu
skvělý zážitek. Ale zápasem den ještě nekončil…
Když jsme vítězně odcházeli z tělocvičny, zastavili mě mí
žáci a poprosili mě, abych k nim do třídy za půl hodiny přišel.
Tak jo… rychle převléknout nastavit video ve dvou učebnách a můžu
vyrazit k deváťákům. Před 9.B již postávala Věrka a z jejího
výrazu bylo jasné, že neví, co nás uvnitř čeká a jestli má právě ona
ze všech pozvaných učitelů do třídy vstoupit jako první. Nakonec jsme
ještě chvilku vyčkali a do třídy vstoupili společně ještě
s několika učitelkami. Ve třídě již čekali všichni deváťáci a
s nimi i stůl plný občerstvení. No prostě, byla to krásná
rozlučka 9.B. Povídání, občerstvení, přípitek a také…
„Oskar za výdrž“ pro každého učitele. No ano, i já jeden
takový „diplom“ dostal. Však sami vidíte…
Byl to prostě skvělý konec školního roku 2006/2007. V pátek už
jen odevzdat obhajobu ročníkové práce a začínají prázdniny… velmi
pracovní prázdniny, ale snad to nějak zvládnu.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
25. ledna 2007 21:05
škola
Na dnešní zkoušce z rétoriky jsem přednášel o vizi Krajské
rady Junáka Libereckého kraje. Byla to taková malá příprava na velkou
kampaň, kterou chceme uspořádat v průběhu února 2007 a při
které chceme společně s dalšími zpravodaji KRJ Liberec objet všechna
„skautská“ města v celém Libereckém kraji.
Má prezentace na rétorice byla do jisté míry hodně zjednodušena a
upravena, tak aby byla jen na 5 minut a navíc, aby byla alespoň
částečně srozumitelná publiku studentů ČVUT v Praze.
Pokud se chcete podívat na PowerPointovu prezentaci či na textovou podobu
mého mluveného projevu, máte příležitost. Vše nabízím ke
stažení.
Jen ještě jednou upozorňuji, že informace uvedené v těchto
materiálech nejsou zcela přesné a nejde o podobu, kterou budeme
prezentovat na jednotlivých setkáních s rovery, rangers a činovníky
v Libereckém kraji. Takže informace uvedené v těchto dokumentech
neberte zcela závazně :o)
A na závěr jen doplním, že jsem tu zkoušku udělal :o) I když
ve výsledku to vlastně znamenalo jen získání zápočtu, neboť tento
předmět neměl být formálně zakončen zkouškou.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
7. ledna 2007 17:42
škola
To, že se dá skauting využít v běžném životě, je pravda. Já to
tak dělám téměř pořád.
Skauting mi nedává jen možnost se naučit spoustě nových věcí,
poznávat nové lidi, prožívat s nimi mnohá dobrodružství a ve všech
skautech mít svou druhou rodinu, ale také možnost využívat samotného
skautingu pro běžný život.
Dnes vám zde nabízím jeden takový konkrétní příklad. Mou prezentaci
na téma myšlenkové základy skautingu, kterou jsem si připravil na
předmět Filosofie 1, který studuji jako jeden z humanitních
předmětů.
Je to na filosofii, takže to není tak zábavné jako samotný skauting.
Spíše jde o takou teorii, ale věřím, že i tak vás to zaujme.
A samozřejmě, je to jen prezentace, takže spousta věcí by byla mnohem
zajímavější, pokud byste měli možnost tuto prezentaci zažít na vlastní
kůži. Tak abyste slyšeli komentář, spoustu reálných příkladů a
hlavně měli možnost se zapojit do živé diskuze. Ale snad využijte
alespoň možnost diskuze pod tímto článkem.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
27. listopadu 2006 11:37
škola
Právě sedím na cvičení (semináři) Filosofie 1 a musím říci,
že díky jednomu kolegovi a jeho referátu na téma smysl
filosofie, jen zírám.
Už jeho začátek byl dost drsný a to hned druhou větou, kdy jsme byli
seznámeni s tím, že filosofie je zcela zbytečná.
Což je docela odvážné tvrdit právě na semináři filosofie.
V průběhu referátu jsme pak postupně byli seznámeni
s myšlenkami, které vyvracejí spoustu obecně známých věcí
o filosofii. Postupně jsme přesvědčeni o tom, že filosofie
není věda (ne exaktní, ale žádná věda), nemá žádný smysl, nemá cenu
se jí vůbec zajímat a také s tím, jak se filosofie
zbavit!
Co je ovšem podstatnější je to, že jsme měli příležitost shlédnout
velmi originálně pojatou prezentaci. První co mě zaujalo byl vzhled mého
kolegy – vypadal jako „Linuxový“ programátor, který nezná
denní světlo. V této myšlence mě pak utvrzuje i samotné
zpracování referátu, kdy ani na jednom slajdu není ani jeden jediný
háček nebo očárka – prostě žádná diakritika. Hurá, ať žije
ICQ! :O(
No a teď několik zajímavých informací z referátu:
Filosof = člověk, který promarnil svůj život
Smysl života
- Věčná otázka
- Zbytečná a zcela dechberoucí kravina
- To, co hledáme tak dlouho, až zjistíme, že to neexistuje
- = Alkohol a cigarey (s trochou štěstí slečny s nižší
hmotností)
A několik užitečných závěrů
(takto byla kapitola skutečně nazvána)
- Smyslem života je smrt
- Jsem bezvýhradným ateistou, až se bojím, že mě pán bůh
potrestá
Následovala diskuze
Otázka: Proč lidé studují na filosofické fakultě?
Odpověď: Protože proti blbosti se bojovat nedá a je
to snadný způsob jak získat titul.
Otázka: Tohle jsi myslel opravdu vážne?
Odpověď: Zcela vážně!
Tak abych pravdu řekl, tak tenhle referát byl opravdu hodně drsný. Na
jednu stranu nás pobavil, ale na druhou stranu vyvolal diskuzi v celé
naší skupině (což se úplně často nestává).
Ale nevím nevím, víc takových cvičení a už do té školy nemusím
chodit vůbec…
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
26. října 2006 11:32
škola
Včerejší hodina rétoriky mě inspirovala k zamyšlení nad tím, jak
to vlastně kdo má s vykáním a tykáním. Dostali jsme totiž za úkol
zamyslet se nad jedním zajímavým článkem od Jana Skácela, a pak na jeho
základě se zapojit do diskuze v našem semináři.
Malá recenze na tykání
(Jan Skácel, Jedenáctý bílý kůň, Blok 1966)
Poslední týden jsem prožil v obavách a v tiché, pruhované
hrůze. Chodil jsem po ulicích bledý a kolena se mi chvěla. Říkal jsem si,
že pak už život nebude mít cenu. Neboť poslední milý člověk,
s kterým jsem si ještě vykal, navrhl mi tykání. Vyžádal jsem si
týden na rozmyšlenou.
Jak mu to vysvětlit? Byl pro mne oázou v poušti. Byl posledním
člověkem, kterému jsem říkal Vy a který říkal Vy mně. Choval jsem si
ho jako perský šach oblíbeného koně a dítě lilihyt. Měl pro mne cenu
soli nad zlato. Domníval jsem se, že já pro něho také. A najednou
přišel s nápadem, abychom si tykali.
Zatmělo se mi před očima.
Není skoro v této republice člověka, s kterým bych si netykal.
Není téměř člověka, který by netykal mně. Stalo se to za dvacet let
jakýmsi národním zvykem. Mám obavu, že kdyby u nás byla cenzura, tak
by mi taky tykala a to bych nepřežil.
Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí.
Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník. Člověk má
mít kousek trávníčku se dvěma nebo třemi chudobkami.
Moc jsem ho měl rád. Občas jsem mu nosil kytice růží a rané třešně.
Vedli jsme spolu dlouhé, ušlechtilé rozhovory. Měl jsem ho moc rád.
Co mám dělat? Poprosil jsem vlastní ženu, zda by nebyla tak hodná a
nevykala mně, když jsem tak docela na holičkách. Že bych jí to třeba
někdy oplatil jinak. Je to dobrá duše, ale podívala se mne kose.
A mezi svými dobrými kamarády nemám ani jednoho tak dobrého, aby mi
tu radost udělal.
Týden uběhl, týden plný popela. Zítra mu asi řeknu, že ano, že mám
z toho velikou radost. A budu ho nenávidět a budu mu tykat, ačkoli
pokud jsme si ještě vykali a byli si opravdu blízcí, tak jsem ho měl
rád.
Moc jsem ho míval rád.
A jak to vlasně mám já?
Musím říci, že výše uvedený článek mě opravdu k zamyšlení
donutil. Když jsem o tom tak přemýšlel, tak mi došlo, že je pro mě
tykání zcela běžné. Od malička chodím do skauta a tam si samozřejmě
všichni tykají. Je pro mě zcela běžné, že si tykám s mladšími
lidmi, ale i s mnohem staršími. Je pro mě dokonce ve skautském
prostředí zcela běžné, že si tykám i s velmi starými lidmi
(oldskauty), které jsem nikdy před tím neviděl. Je to prostě pro skauty
úplně normální.
Jenže když o tom tak přemýšlím, dochází mi, že jsem na tom
podobně jako ve výše uvedeném článku. Vykání si hodně vážím. Je to
vlastně něco, co pro mě není tak běžné. A teď si uvědomuji, že
do jisté míry vykáním vyjadřuji určitou úctu k tomu, s kým si
vykám.
Díky tomu jsem se vlastně dostal do takové zvláštní situace. Před
dvěmi lety jsem začal chodit s Terezkou, její rodiče jsem znal již
dlouho před tím a vždy jsem si s nimi tykal. Pak ale došlo
k velké životní změně, když jsem začal chodit s jejich dcerou.
Najednou jsem byl trošku nejistý. Nevěděl jsem, zda jim tykat nebo vykat.
Velice rychle jsem se obrátil k vykání. Ač to pro ně mohlo být
trošku zvláštní, přišlo mi, že si zaslouží, abych jim vykal, vždyť
jsem chodil s jejich dcerou a já si jich moc vážím. Uznávám, že to
bylo občas trošku šílené, když si s nimi všichni ostatní tykali a
já jim vykal, ale přišlo mi to správné. Dnes jsem v situaci, kdy jsme
se s Terezkou rozešli a já nevím, zda rodičům opět začít tykat
nebo dál vykat. Možná, že jsem si tak způsobil zbytečný problém, ale to
vykání pro mě mělo určitý hlubší význam.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
30. června 2006 8:44
škola
Celý tento týden jsem strávil v Jižních Čechách nedaleko Písku
v obci Temešvár. Měl jsem zde povinný tělovýchovný kurz – takové
volejbalové mikrosoustředění.
Bylo to celkem fajn a moc se mi to líbilo. Počasí nám docela přálo,
užívali jsme si sluníčka a já na začátku i slušné průtrže
mračen :o) Hráli jsme volejbal, trénovali, byli se podívat na hradě
Zvíkov (mimochodem moc pěkná procházka cca 20km + já navíc 15km cesta
pěšky i zpět, když mi všichni ostatní odjeli autobusem a já musel
jít pěšky, neboť jsem se trošku začetl do historie hradu Zvíkov a
autobus nestihl), hráli softbal, ale na orienťáček díky závěrečnému
dešti nakonec nedošlo.
Protože jsem byl jediný, kdo měl na kurzu foťák, tak jsem fotil, jak se
to jen dalo. Díky tomu ve své fotogalerii nabízím k shlédnutí
opravdu hodně fotek z téhle akce. V případě, že by vám
nestačilo přímo prohlížení
fotek tady na webu, tak si můžete všechny (neprobírané a
necenzurované) fotky
stáhnout v jediném zip archivu (upozorňuji však, že fotografie
jsou ve vysoké kvalitě a díky tomu je jich téměř 1.5GB,
pokud byste tedy chtěli fotky raději získat na DVD, tak mi
napište a můžeme se na tom
nějak domluvit).
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
22. června 2006 21:20
škola
Semestr je za námi a opět přišlo neoblíbené zkouškové období. Musím
říci, že je to mé již šesté zkouškové a asi to nejtěžší. Ne tím,
že bych měl extrémně mnoho zkoušek, ale spíše jejich náročností.
Tentokrát mě čekaly čtyři zkoušky, dvě z předmětů, které
opakuji a dvě ze standardních předmětů 6. semestru. Byl (a ještě bude)
to pěkný nářez.
Nakonec se ukazuje, že největším problémem mi jsou opakované
předměty. Z JPO (Jednotky POčítačů) jsem měl opět
potíže získat zápočet, ale nakonec se to podařilo a zkouška dopadla
také dobře, vlastně lépe – získal jsem dvojku. Bohužel hůře jsem na
tom s Teoretickou INformatikou. Po úspěšně odevzdané
semestrální práci (jediný stržený bod byl za pozdní odevzdání) jsem
opět pohořel u zkoušky. U dvou částí písemky jsem se mořil
dvě a půl hodiny a bylo to k ničemu. Ani posledních finišových
16 hodin intenzivního učení den před zkouškou mi již nepomohlo.
Navíc, díky volejbalovému kurzu, který mě čeká v posledním
červnovém týdnu, přijdu o možnost jednoho opravného termínu a
poslední šanci na dodělání TINu budu mít až v září. Tam se
definitivně rozhodne. Pokud bych opět pohořel, znamenalo by to pro mě konec
studia, a to i přes nutné jednoroční prodloužení, by mě vážně
mrzelo. Přeci jenom jsem studiu již věnoval opravdu hodně a rád bych
titul Bc. rád získal. A navíc zbylé dvě zkoušky
jsem zvládl v pohodě, takže by to byla pěkně drsná rána pro mé
vysokoškolské studium.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |