25. března 2008 19:12
jen tak
Tak to nám to jaro krásně začíná… V pátek začalo jaro a
jak jinak by se to naše, trošku pomatené počasí, mohlo začít chovat
než, že začne opravdu drsně sněžit. To asi hlavně poznali řidiči na
dálnici D1, kde došlo k neskutečné řetězové nehodě jak
z Kobry 11. A já jsem byl moc rád, že jsem tím směrem
necestoval.
Nyní již máme za sebou půlku týdne – prvního jarního týdne
– a ono stále sněží a sněží. Je to až komické, jak celou zimu
nepadla téměř ani vločka a teď sněží každý den. Nejvtipnější mi
však přijde – vždy, když se podívám z okna směrem
k běžeckému areálu Vesec – že na v únoru konané
běžecké závody se sem musely navážet tuny sněhu a teď si klidně
pohodlně padá sám od sebe z nebe a zůstává v pohodě ležet na
louce i na silnici.
A naše naplánovaná jarní skautská brigáda v areálu základny
příští sobotu? Tak ta musí díky sněhu také změnit cíl. Bohužel,
sekat trávu asi nepůjde. A to ani tak, jak mi radil včera můj
tatínek: „No, tak si vemte pluh, strčte ho před sekačku a můžete
odhrnovat sníh a hned za pluhem sekat tu ležící trávu :-)“
Tak třeba zase začne svítit sluníčko a bude tepleji. A když ne,
tak se děti ve škole začnou učit nové pořadí ročních období –
zima, léto, podzim, jaro – a bude to ok ;-)
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
23. prosince 2007 10:33
jen tak
To, že Vánoce již dávno nejsou jen svátky klidu a pohody, ale jde
o totální nápor na naše nervy, jsem v posledních dnech nejen
často poslouchal na vlnách Radiožurnálu, ale hlavně viděl okolo sebe.
A tak, abychom to nebrali tak tragicky a depresivně, uvádím pro
odlehčení básničku, která ke mně dnes doputovala od mé sestry.
Ježíšek
Vánoční idylka krásná se zdála,
v cestě mi, bohužel, hospůdka stála.
Jsme národ veselý, berte to s žertem,
u kamen čekal mě Mikuláš s čertem.
Tak asi nepřijdu, moc mě to mrzí,
však příští Vánoce budou už brzy.
Poklusem s kreditkou kupujte dárky,
já si dám pivečko a teplý párky.
Už to tak vypadá, jste v pěkným srabu,
dárečky nebudou – fakt na to dlabu.
Pravda je taková, není jí rovno,
já od vás dostávám každý rok hovno.
Komu co nadělit, pečlivě zvažte,
já si dám vínečko a vy se snažte!
S úsměvem na tváři – moc vám to sluší,
VESELÉ VÁNOCE a slunce v duši!
Ježíšek
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
21. srpna 2007 11:25
jen tak
Večer jsem se vrátil z několikadenní dovolené z Francie, byla
to opravdu neuvěřitelná dovolená a vážně jsem si ji užil (pokud vás
mé putování bude zajímat, budete mít možnost si snad brzy přečíst
nějaké články a také prohlédnout fotky), ale co ten návrat domů?!
Už samotná cesta domů z Paříže byla dosti náročná. Standardně
14 hodin v autobuse mě vždy děsilo, ale nám se ještě muselo
rozbít chlazení, a tak nešla klimatizace a autobus nemohl jet příliš
rychle a cesta se ještě o pár hodin protáhla. Asi bych se opravdu měl
přestat bát a začít létat letadlem. Ale nakonec vlastně i ta cesta
byla celkem sranda (díky super řidičům co si říkají Karel a Karel a
jejich GPS navigaci Pamele ;-)
Ale abych se dostal k jádru mého sténání… Už když jsem se
vracel do České republiky (nevýhoda vracet se v pondělí –
první pracovní den týdne), neustále mi vyzváněl telefon. Naštěstí
díky dlouhé cestě a poslouchání MP3 z mobilu mi brzy došla baterka a
měl jsem ještě chvíli klid. Tedy klid až do okamžiku, než jsem přijel
domů a zapnul notebook a poštu… Tak to byl opravdu nářez…
za 6 dní dovolené mi přišlo více jak
500 e-mailů! Ach, jo. Jediné co jsem do večer ještě
dokázal, bylo e-maily dle jejich hlaviček roztřídit na ty, kterými se
musím zabývat hned další den a na ty, které snad ještě pár dní
počkají.
Prostě nechápu, jak může někomu pomoci dovolená k tomu, aby si
odpočinul od práce, když se pak vrátí do kanceláře a tam na něj opět
čeká a navíc se tam i nahromadí všechna za dobu co byl pryč. Už
jsem se naučil na dovolené nezvedat firemní telefon, ale teď se asi budu
muset ještě naučit brát si pár dní „dovolené“ na to, abych
postupně začal vplouvat do práce a ona na mě nepadla tak najednou. Nebo
máte nějaký vlastní recept, jak přežít návrat z dovolené, do
běžného pracovního dne?
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
13. května 2007 11:52
jen tak
Dnes ráno jsem přišel k telefonu a objevil jsem tam jednu
SMSku…
Byla ze včerejšího pozdního večera a stálo v ní jen:
„Najdi si Semínka u Kmene z února 2006 a
přečti si úplně poslední povídku. Začíná na straně 25…
Paa“
Nedalo mi to a začal jsem prohledávat své skautské časopisy. Časopis Kmen z února
2006 i se svou přílohou Semínka byl na svém místě. Horlivě
jsem začal listovat a hledat stránku 25…
Celá únorová Semínka byla věnována nejlepším literárním pracem ze
soutěže Polibek múzy z roku
2006 na téma možnost volby. Tuto povídku
s názvem Rozloučení napsala Zuzana Lukášková
– Perla a umístila se s ní na 3. místě.
Hned jsem se vrhnul do čtení… ani jsem nezavřel knihovnu, kde jsem
před okamžikem hledat časopis… jen jsem seděl na podlaze a doslova
hltal slovo za slovem, větu za větou a byl zvědavý na každou
další… V tu chvíli mi bylo jedno, že se musím ještě stále
učit na zkoušku z práva, kterou zítra dělám. Má zvědavost mě
zcela ovládla… ta povídka byla krásná a úplně dokonale vystihla
život. Ten život, který moc dobře znám i já.
Doufal jsem, že tuto povídku naleznu i na internetových stránkách
Polibku múzy, ale bohužel tam jsou zveřejněna jen jména vítězů. Proto,
pokud někde doma nebo u někoho ve svém okolí máte časopis Kmen
i s jeho přílohou, udělejte si chvilku pauzu a začtěte se do těch
několika málo stránek. Možná vás to osloví tak jako mě, možná ne, ale
třeba vás to alespoň na chvilku vytrhne z běžného shonu…
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
23. prosince 2006 13:47
jen tak
Jsou Vánoce a já si listuji knížkami, které mám rád…
Nechtějme, aby se ten, koho milujeme, podobal našemu ideálu, ale
naopak – ideál přizpůsobme tomu, koho milujeme.
A. Maurois
Lépe je být smutný s láskou než veselý bez ní.
J. W. Geothe
Všechna ta hnutí, po srdci srdcem toužit, ach, jak jen nutí se
podivně soužit!
J. W. Geothe
Stačí, aby chyběla jediná bytost, a celý tvůj svět je
vylidněn.
A. Lamartine
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
12. prosince 2006 8:23
jen tak
Opět se blíží Vánoce, období, které ve mě vyvolává smíšené
pocity. To co mám na Vánocích opravdu rád, je povídka Vánoční
skaut, kterou jsem dostal před dvěma lety k Vánocům e-mailem
od Terezky… Tahle povídka na mě hodně působí a třeba v tomto
předvánočním čase zaujme i vás. Autorem povídky je americký skaut
Samuel D. Bogan, mimo jiné i autor knihy o historii
skautingu v Connecticutu v období 1910 až 1963.
Vánoční skaut
Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří
v některé z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává
Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před
svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu
dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje.
Deuteronomium 15, 7–8
Třináctiletý Frank Wilson se sice smál a radoval s ostatními, ale
v duchu šťastný nebyl.
Dostal všechny dárky, které si přál, to ano, a také se mu moc líbilo,
že k nim na Štědrý večer přijeli jako vždycky příbuzní, aby jim
popřáli k svátkům a dali dárky. Tentokrát to byla teta Susan.
Přesto nebyl Frank šťastný, protože to byly první Vánoce, které
trávil bez svého bratra Steva. Ten rok ho totiž zabil bezohledný řidič.
Frankovi Steve moc scházel. Byli dobří kamarádi.
Rozloučil se proto s příbuznými a rodičům řekl, že jde za
kamarádem, odkud se vrátí pěšky. Venku byla zima, a tak oblékl nový
dárek – vlněnou kostkovanou bundu, která se mu moc líbila. Všechny
ostatní dárky si naložil na sáňky.
Frank vyrazil z domova a doufal, že najde vedoucího svého skautského
oddílu. Byl to velice moudrý člověk, duševně bohatý, ale bydlel
v odlehlé části města – v Bytech – kde žili jen ti
nejchudší, a živil sebe i rodinu příležitostnými pracemi.
Naštěstí nebyl doma, a tak se Frank zklamaně vydal na cestu zpátky.
Pomalu šel ulicí a tu a tam zahlédl za rozsvícenými okny malých
domečků nazdobené vánoční stromky. Za jedním oknem však uviděl jen
zašedlou místnost a zplihlé punčochy u vyhaslého krbu. Vedle něj
seděla žena a plakala.
Punčochy mu připomněly, jak si je s bratrem také zavěšovali
u krbu vedle sebe. Ráno je pak našli naplněné dárky po okraj.
V té chvíli dostal nápad – ještě dneska nevykonal žádný dobrý
skutek.
V náhlém popudu zaklepal na dveře.
„Ano?“ ozval se uvnitř smutný hlas.
„Mohl bych dál?“
„Samozřejmě,“ odpověděla žena, a když uviděla sáně
plné dárků, napadlo ji, že Frank asi dělá sbírku, „ale já ti
nemůžu dát ani peníze, ani žádné dárky. Nemám nic ani pro svoje
vlastní děti.“
„Proto jsem přišel,“ odpověděl Frank, „Vyberte si,
prosím, z těch sání dárky pro vaše děti.“
„Ale!“ vykřikla ohromeně paní a s vděkem dodala:
„Pánbůh ti zaplať!“
Vybrala si pár sladkostí, hru, letadélko a skládačku. Když si vzala
i novou skautskou svítilnu, Frank málem vykřikl. Punčochy byly nakonec
plné.
„Neřekneš, jak se jmenuješ?“ zeptala se, když Frank
odcházel.
„Můžete mi říkat prostě Vánoční skaut.“
Franka ta návštěva dojala, měl z ní dobrý pocit a v srdci
ucítil záblesk radosti. Poznal, že jeho žal není jediným žalem na
světě. Než prošel celou chudinskou čtvrtí, rozdal i všechny
zbývající dárky. Vlněnou kostkovanou bundu daroval promrzlému
chlapci.
Čím víc se blížil k domovu, tím se mu šlo hůř. Byla mu zima a
cítil se nesvůj. Jak jenom rozumně vysvětlí rodičům, že rozdal všechny
dárky? Jak to říct, aby ho pochopili?
„Kdepak máš dárky, synku?“ zeptal se otec, když Frank
vstoupil domů.
„Letadlo od tety Susan? Bundu od babičky? Baterku? Mysleli jsme si,
že se ti dárky líbily.“
„Líbily, líbily se mi,“ odpověděl Frank sklesle.
„Ale Franku, jak jsi mohl jednat tak zbrkle?“ zeptala se
matka. „Jak to vysvětlíme příbuzným? Strávili přece tolik času
vybíráním dárků a kupovali je s láskou.“
Otec promluvil pevným hlasem. „Sám sis vybral, Franku. Na jiné
dárky peníze nemáme.“
Bratr pryč, rodiče zklamaní – Frank se najednou cítil strašně
osamocený. Nečekal za svůj čin žádnou odměnu, protože věděl, že
dobrý skutek by vždycky měl být sám o sobě tou nejlepší odměnou
– jinak by se poskvrnil. Proto nechtěl žádný dárek znovu. Pochyboval
jen, jestli ještě vůbec někdy v životě pocítí nějakou radost.
Myslel, že dnes večer ji zažil, ale byl to jen prchavý okamžik.
V posteli pak dlouho myslel na bratra a plakal, až se unavil
k spánku.
Ráno sešel dolů do kuchyně, kde rodiče poslouchali vánoční hudbu. Po
chvíli se ozval hlasatel:
„Přeji vám všem veselé Vánoce! Nejkrásnější vánoční
zážitek jsme se dozvěděli od obyvatel Bytů. Kulhavý chlapec dostal
úplně nové sáňky, jiný teplou vlněnou kostkovanou bundu a i od
dalších rodin z Bytu jsme slyšeli, že jejich děti dostaly včera
dárky od mladíka, který si říká Vánoční skaut. Nikdo neví, kdo to je,
ale děti z Bytů tvrdí, že je to určitě posel samotného Santa
Clause.“
Frank ucítil na ramenou tátovy ruce a maminka se na něj usmívala skrze
slzy. „Proč jsi nám to neřekl? Nenapadlo nás to. Jsme na tebe opravdu
hrdí, synku.“
Z rádia se znovu ozvaly koledy a naplnily kuchyň hudbou.
„Pějme chválu Bohu a na Zemi pokoj lidem.“
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
7. prosince 2006 18:21
jen tak
Také si myslíte, že vás televize, rádio a hlavně reklamy neovlivňují?
To jste na omylu! Každý den se ukazuje, že jsme ovlivněni… a
jak…
Myslím, že posledním hitem je reklama na Vodafone. Musím přiznat, že
sama reklama se mi líbí a moc… a pokud jde o parodie? Těch je až
až… V neděli jsem viděl v Otázkách Václava
Moravce upravenou fotku Mirka Topolánka a hlášku ohledně
možnosti sestavení skvělé vlády, „ale my řekli ne!“ Dnes mi
sestra poslala e-mailem podobnou fotku, pro změnu s Jiřím
Paroubkem (to jsem se slušně vyděsil)…
No a dnes mi tohle přišlo od jednoho mého žáka:
"Ano mohli jsme pro vás připravit normální písemku a
lehkou…
Lehký příklady, dobrý výsledky a potom nějaká ta dobrá
známka pro šprty…
Jenomže my sme řekli NE!!!
Žádné lehké příklady a když pětky tak pro
všechny!!!"
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
4. prosince 2006 20:07
jen tak
Také potkáváte své známé na různých vzdálených místech? Na
místech kde byste to vůbec nečekali? Mně se dnes podobně opět potvrdilo,
že svět je opravdu malý.
Minulý týden jsem ráno nastoupil do autobusu a v něm potkal jednu
naší skautku (tedy rangers). Na tom by nebylo ještě nic tak divného.
Zajímavé pak ale bylo to, že jsme se tak nějak bavili a ona mi říkala,
že odpoledne má schůzku s kamarádkou ze školy (něco kvůli
nějakému doučování) a že se sejdou v čajovně, protože není
z Liberce, ale z Andělské Hory. To mně hned
zaujalo, vždyť v Andělské Hoře mám babičku a považuji tohle místo
za druhý domov. Hned jsem se zeptal, jak se jmenuje… Míša nechápala
proč to chci vědět, že jí přece nemůžu znát… Ale pak mi řekla,
že jde o Leu Hodaňovou. No tak to je gól! To je má
kamarádka. A dobrá. Známe se už hodně dlouho. S celou její
rodinou jsme byli i několikrát na dovolené a relativně často se
potkáváme.
No a dnes přišlo něco dalšího. U nás doma již delší dobu
řešíme nový lustr do obývacího pokoje. Raději se do
toho moc nepletu, protože tohle rozhodnutí nebude vůbec jednoduché. Naši
kvůli tomu byli již třikrát v Praze, v domění, že si tam
nějaký lustr vyberou. Ale mamka se stále nemůže rozhodnout (osobně mám
pocit, že by bylo jednodušší, kdyby se vyráběl jen jeden typ lustru pro
celý svět). Včera ale přišla s tím, že by si možná už asi vybrat
mohla. Když mi popisovala jaké světlo si vybrala, uvědomil jsem si, že je
to podobné světlo jako mají u Terezky doma. To se mi
taky moc líbí. Protože taťka chtěl vědět, jestli je s trafem nebo
bez, tak jsem si říkal, že se dnes večer zeptám Terezky. Ale to už
nemusím… Protože mi před chvílí mamka říkala, že taťka byl
dneska v prodejně světel u svého známého se na nějaký lustru
zeptat a on mu říkal, že takový montovali nějakým lidem
v Chrastavě a že se může kouknout na přesné parametry, jak
to mají… V tu chvíli taťkovi svitlo a zeptal se, zda to není
náhodou u Lešniovských. A ono jo! Takže teď už
vím, že u Terezky mají lampy s trafem a i díky tomu mohou
mít ve vypínači stmívač :o) A já už se ani nemusím ptát.
Svět je prostě malý.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
3. prosince 2006 20:10
jen tak
Pokud nevěříte evoluční teorii
o vývoji druhů, tak je to chyba! Já mám totiž důkaz toho, že se
člověk vyvinul z opice.
Včera jsem totiž měl možnost nafotit sérii fotografií, která ukazuje,
že banán se dá jíst i opravdu netradičně!
Takové ty dohady o tom, na kterém konci člověk začíná loupat a
následně banán konzumovat, ty jsou běžné, ale co když někdo pojídá
banán tak jako Terezka (Tečka). Mně to již dnes přijde úplně normální,
ale je pravda, že spoustu lidí to ještě dokáže hodně udivit.
Však posuďte sami, jaké to je jíst banán po
půlkách:
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
24. listopadu 2006 13:34
jen tak
Dnes mi přišel e-mail, který obsahoval několik obrázků. Jde
o pohledy na nově budované Plaza Centers v Liberci
na Šaldově náměstí. Na místě, které má kamarádka trefně nazvala
„Drdovo jezírko“.
Kolem tohoto místa se v Liberci již několik mnoho let hodně
diskutuje a vedou spory. Já osobně se přikláním k variantě, která
je nyní realizována. Tedy k variantě, kdy konečně z centra
města zmizne ona děsivá díra plná vody a na jejím
místě vznikne komplex s obchody, restauracemi, multikinem a
hlavně s odpočinkovou částí – tedy s parky (jak
je vidět na obrázcích, parky budou na střeše budovy, což vypadá hodně
zajímavě).
Navíc dojde konečně k zaplnění a smysluplnému využití centra
města a dodělání této prázdné zóny.
Nyní jsou v Liberci ještě dvě místa, kde by měly podobné komplexy
vyrůst. Jedno je v dolním centru na Fügnerce (konečně tak snad zmizí
děsivá budova Tesco) a druhé na místě zbořeniště po Textilaně. To kdy
dojde k výstavbě i na těchto místech zatím není úplně jisté,
ale na Fügnerce to snad přijde již brzy (již před pár měsíci zde totiž
probíhaly testy podloží).
A pokud si myslíte, že už je těch obchodních center příliš
mnoho, tak tomu tak není. Alespoň ne v Liberci. V Liberci je totiž
nejméně obchodů na občana z celé České republiky (samozřejmě
počítáno jen ve velkých městech).
Doplnění
Ještě mě dnes napadlo, že bych vám sem mohl také dát odkaz na oficiální stránky projektu
Plaza Centers, kde se dá dočíst o aktuálním stavu
výstavby tohoto obchodního centra nejen v Liberci, ale i v
dalších městech v ČR.
Takže, zde je onen zmiňovaný odkaz: http://www.plazacenters.cz/
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
23. listopadu 2006 10:27
jen tak
Tohle jsou tři slůvka, která v poslední době vystihují to, jak se
cítím.
Již několik dní téměř non-stop pracuji a dodělávám několik
projektů najednou. Navíc ani čtyřdenní EliXír mi na spánku příliš
nepřidal… Dneska jsem navíc od sedmi ve škole a učím. A dokonce
mi již i jedna kolegině řekla, že vypadám hrozně.
Tak to jí vážně děkuji :o)
Jediné co je pozitivní, že jsem dnes definitivně dokončil novou
verzi 1. Mnichova antikvariátu a převedl
ji i s doménou k novému poskytovateli. Nyní již jen čekám na
to, až se rozšíří DNS záznam po internetu a všichni konečně novou
verzi uvidí (ostatní zatím vidí jen informaci o tom, že se
přechází na nový systém).
A jak já se teď těším až bude po Mikulášském semináři (už je to
příští víkend). To už totiž bude po oficiálním spuštění kampaně
Klíč 2008 a já již budu mít hotovou základní
část webu k této akci a taky letáky, diáře, kalendáře,… No
prostě budu mít všechno doděláno a bude to super pohodička…
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
15. listopadu 2006 22:33
jen tak
Za posledních pár let jsem prošel několik různých „managerských
kurzů“, které se snažily mě naučit organizovat svůj čas. Některé
nápady byly moc fajn, jiné mi přišly jako zcela nesmyslné. Postupem času
jsem skutečně přišel na to, že jsem člověk, který se
bez diáře neobejde.
Dříve jsem používal papírové diáře. Moji spolužáci ze střední,
ale už i ze základky, mohou potvrdit, že jsem takový malý či velký
diář nosil pořád u sebe a vždy si do něj podstivě zapisoval. Jenže
stále jsem se nemohl rozhodnout, jaký typ mi vyhovuje. Zda ten měsíční,
týdenní nebo snad denní? Nakonec to u mě dopadlo tak, že jsem
papírové diáře hodil do sběru a začal používat kalendář
v Outlooku na svém notebooku a samozřejmě diář
v mobiu.
Ovšem, diář není všemocný. Nevím jestli to je tím, že se kolem mě
toho skutečně tolik děje, nebo jen neumím své činnosti dobře srovnat,
ale diář mám stále plný. Např. když si se mnou potřebuje někdo
dohodnout nějakou schůzku, nemá to příliš jednoduché. Dostat se do těch
několika málo volných okýnek může být slušný problém.
Tuhle šílenou věc jsem si uvědomil v sobotu, když se mě Vilík
zeptala, jak se mám a co jsem v poslední době dělal.
Nenapadlo mě nic lepšího, než jí to prostě do ICQ sepsat tak, jak to
skutečně bylo:
pátek
11:00 do 14:15 škola v Praze
15:00 až 16:30 cesta z Prahy do Liberce
16:57 až 17:09 balení na noc do Hanychova
17:10 odjezd do Hanychova
17:15 až 20:45 setkání s členy Výkonné rady Junáka
20:45 až 22:00 pomáhání Šalinovi s elektrikou a
topením v Hanychově
22:00 až 22:30 ometání se kolem roverů při přípravě
věcí na Casino 2007 a zajištění nahrávání rozhovoru do časopisu
Čaprovero (bude s Kasařem)
23:00 až 23:30 „večere“ – pizza
23:30 az 00:30 pomáhání s věcma na Casino
pak konečně uložení k spánku za probíhajícího
povídání…
sobota
9:00 definitivně vstávám (v noci se mi opět nedařilo
příliš spát)
9:00 až 10:00 balení věcí, úklid klubovny
10:05 až 10:25 cesta na Fügnerku, kde na mě čeká Tečka
10:25 až 10:40 s Tečkou nákup barevných papírů pro
Narodní jamboree (Klíč 2008)
10:50 až 11:10 cesta z města domů
11:15 až 14:20 práce na diáři – kalendáři na rok
2007 Národního jamboree
14:20 odjezd na základku, kde mám ve tři sraz s Tečkou
15:00 až 16:30 práce s Tečkou na diáři…
usouzení, že tisk na barevné papíry vážně nemá smysl…
16:30 až 17:00 cesta domů…
17:00 az do ted (bylo něco kolem sedmé večerní) práce na
diáři Národního jamboree, zakládání a úpravy e-mailovych adres na
skautlib.cz, vypalování DVD pro jednu učitelku ze základky…
Prostě nevím čím to je, ale v tom diáři moc místa
nezbývá… Dokonce jsem dnes musel odmítnout páteční oběd
u babičky, neboť zítra odpoledne odjíždím na prodloužený víkend
přednášet na Elixír. A jen
tak mimochodem, tento článek píši v autobuse cestou ze školy.
No, ale kdyby mě to všechno nebavilo, tak to asi nedělám… aspoň
doufám…
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
2. listopadu 2006 22:21
jen tak
Když jsem v úterý připravoval vernisáž, v rádiu se zmínili
o tom, že republikou se ženou vichřice a navíc se k nim
v noci přidá sněžení, říkal jsem si, že je to zase tady…
Pak ale vernisáž skončila a já v noci vyšel ven a sníh nikde. Zima
byla slušná, ale sníh žádný. Trošku jsem si oddychl, meteorologové se
prostě jen zase spletli.
Jaké pak pro mě však bylo druhý den překvapení, když jsem se
v noci vracel z Prahy, to, že všude v Liberci ležel sníh.
Byl to sice jen takový poprašek na trávnících, na stromech, na střechách
domů a aut, ale byl to první letošní sníh. Pravý, nefalšovaný, bílý a
studený sníh. No, prostě, šest měsíců sněhu a zimy je opět tu.
A já budu zase pár týdnů vypadat jak idiot. Když z Liberce
vyrazím do Prahy v zimní bundě, budu tam za blázna, protože tam je
kolem 10°C a po sněhu ani památky. No a když to zkusím obráceně, jet do
Prahy jen v podzimní větrovce, tak při návratu do Liberce zmrznu. Hold
moje každoroční zimní a letní trápení.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
1. listopadu 2006 10:27
jen tak
Dnes ráno, když jsem usedl k počítači a jako obvykle jsem otevřel
e-mail, měl jsem příležitost pročíst si obsah dnešní MF Dnes. Hned mě
zaujal tenhle článek Návraty
z koleje: Nejsme malí, rodiče.
Musím říci, že jsem přesně o tomhle dneska v noci
přemýšlel. Do loňska jsem měl přesně onu samostatnost, o které se
v článku píše. Hold tři roky na vysoké škole vám ji prostě dají.
Ale teď do Prahy do školy jezdím jen každý druhý den, a tak vlastně
každou noc spím doma. Sice chodím do práce a po nocích ještě pracuji
doma, ale musím přiznat, že tenhle život z části v Praze,
z části doma u rodičů v Liberci a hlavně na cestách je
docela těžký. Dost často mi teď doma přijde, že je to jako návrat do
dětství se vším tím „kam jdeš? kdy přijdeš? proč nejsi doma?
něco se ti stane! buď slušnej!…“.
Jo, osud studenta žijícího napůl doma není opravdu jednoduchý.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
27. října 2006 14:01
jen tak
Poslední dobou se mi hlavou honí spousta věcí. O některých musím
přemýšlet pořád dokola, jiné mi jen blesknou hlavou a jsou pryč.
Včera jsem se konečně odhodlal k tomu, abych se sbalil a jel po
hodně dlouhé době do Chrastavy. Konečně mi přišlo, že k tomu mám
dobrý a aspoň trošku objektivní důvod – chtěl jsem osobně
pozvat své přátele na vernisáž výstavy, kterou naše
skautské středisko připravuje. A také jsem jim chtěl hrozně
moc poděkovat zato, jak moc nás ve skautské činnosti
podporují.
Do jisté míry to pro mě bylo hodné těžké, protože jsem se chystal
k rodičům Terezky (shodou okolností to jsou také naši sponzoři a
hlavně i mí přátelé). Na druhou stanu mi přišlo, že to určitě
bude fajn. Navíc jsem se rozhodl, že se při této příležisti nejprve
stavím na návštěvě u Pedra (mého předchůdce na postu
střediskového vůdce a osoby, ve kterou mám neskutečnou důvěru a je mi
vždy oporou). Budu si s ním moci po hodně dlouhé době příjemně
popovídat. Též jsem byl moc rád, že jsem měl důvod alespoň na chvíli
vypadnout z toho šílenství, které v našem domě s výměnou
oken probíhá.
Po šesté hodině jsem tedy sedl do auta a vyrazil. Cestou jsem se ještě
stavil u babičky a předal jí nějaké drobnosti. Mimochodem,
s babičkou a mou sestřenicí jsem se potkal akorát ve dveřích.
Zrovna byly na odchodu na cvičení a divily se, co tam dělám.
Klasika, volal jsem dědovi, že přijedu, ale děda tuto informaci
nepředal dál. Po této krátké zastávce jsem už mohl konečně
jet k Pedrovi.
Když jsem dorazil k Pedrovi, otevřel mi jeho syn Ťava a říkal, že
taťka ještě není doma, že šel ještě něco nakoupit, ale ať jdu dál a
chvilku počkám. Za pár minut cvakly dveře a v nich stál Pedro.
V ruce držel sáček brambůrek a Coca-Colu. Potěšilo mě to, protože
jsem věděl, že ještě běžel něco rychle nakoupit, aby mi měl co
nabídnout, neb žádná sklenička alkoholu by mě asi nepotěšila
(nejen kvůli tomu, že jsem tu byl autem, ale hlavně kvůli tomu, že prostě
alkoholu neholduji). Pak už jsme jen seděli a povídali si. Bylo to hrozně
moc fajn. Probírali jsme skauting, klub přátel skautingu, jak se máme a co
děláme a prostě všechno, co nás tak napadlo. Musím říci, že ta hodina
utekla ani nevím jak, a tak jsem byl moc rád, když Pedro zvedl telefon a
zavolal k Prckovi a Stáně, že jsem teď u něj a k nim
dorazím až za půl hodinky. Vážně jsem byl rád… mohl jsem si
ještě půl hodiny s Pedrem povídat a slyšet jeho názor na spoustu
věcí, které mě momentálně i dlouhodobě trápí.
Pak ale bylo půl deváté a já věděl, že již opravdu musím jet.
Naštěstí mi nedalo moc práce Pedra přesvědčit, aby jel nahoru ke Stáně
a Prckovi se mnou. Věděl jsem, že ho rádi uvidí a že to bude prostě
fajn. Když jsme pak vystupovali před jejich domem, Pedro prohodil něco
o tom, že jsem jak vánoční stromeček a že mi s těmi všemi
věcmi, které nesu pomůže. To víte, šel jsem na návštěvu k lidem,
kterých si strašně moc vážím a kterým jsem přijel poděkovat, za to jak
nás moc podporují, tak jsem jim přeci musel nějakou drobnost přivézt.
Na jednu stranu to bylo hodně zvlášní, být zase v tomhle
domě, potkat se tu s Terezkou, popíjet čaj a povídat si se všemi. Ale
bylo to hrozně fajn. Svíčka i víno snad udělaly radost a věřím,
že i pozornost co jsem přinesl Terezce, jí potěšila. Mimochodem,
docela by mě zajímalo, zda po mém odjezdu Terezka rodičům ukázala co
dostala nebo ne, protože si vše hned odnesla do pokoje a mamce nic
nechtěla říci :o) Nikdy by mě nenapadlo, že tohle povídání může být
tak příjemné. Možná to bylo i díky tomu, že tam s námi byl
i Pedro, možná je to tím, jak super všichni ti lidé jsou. Ale vím,
že takových podobně příjemných večerů bych strašně rád zažíval
víc.
Když jsem pak po desáté hodině odjížděl, měl jsem hlavu plnou
myšlenek, které si asi úplně nedokážu srovnat. I proto jsem byl
rád, že když jsem házel Pedra zpět domů, ještě jsme dobrou čtvrthodinu
seděli v autě a povídali si.
V poslední době přemýšlím nějak často…
přemýšlím o věcech, nad kterými jsem se nikdy před tím ani
nepozastavil. O věcech, které jsou pro mě strašně moc důležité a
na které jsem zapomínal. A to byla chyba. I když na druhou stranu,
dnes je to takové, že mi to dává docela zabrat. Možná, že je to
i tím, že bych mnohem raději přemýšlel o všech těch věcech
trošku jinak, za jiných okolností a z jiného úhlu pohledu. Možná
i proto teď svůj blog zahlcuji spoustou textů, které možná
někomu nic neřeknou… Ale snažím si různými způsoby
třídit své myšlenky a psaní s povídáním je prostě fajn. Dokonce
jsem v poslední době opět začal číst, a tak jsem se po
10 měsících vrátil k rozečtenému čtvrtému Harry Potterovi.
Rychle jsem ho dočetl a začal číst pátý díl, což je u mě hodně
velký úspěch. Jen se mi teď v téhle souvislosti vybavuje
myslánka, Brumbálova nádoba na myšlenky, které člověka tíží
a které si do mysšlánky odloží a pak si je může později promítnout a
vstoupit do nic nězaujatě jako pozorovatel. Něco takového by se asi občas
každému z nás hodilo.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
15. října 2006 0:33
jen tak
Dnes v noci jsem se pořádně nadřel nad textem písničky,
o které bych asi za normálních okolní ani nepřemýšlel. Nikdy by mě
nenapadlo, jak moc se může skrývat v textu písničky z reklamy na
auto. A asi se opět ukázalo, že to s mou angličtinou, po roce bez
mluvení, nebude až tak slavné.
Napadlo vás někdy se zaposlouchat do písničky z reklamy na
Škodu Roomster? Ta hudba i písnička jako celek
v reklamě se mi líbila hned od začátku, stejně jako tahle nové auto,
ale asi jsem nikdy dobře neposlouchal, protože až teď jsem totiž
pochopil…
Když se do jisté míry odprostíte od toho, že je to reklama na auto a
v ideálním případě se
podíváte na verzi videoklipu k této písničky přímo od její
autorky Kristina Dörfer – Kris
zjistíte, že ten text není jen o autě, ale hlavně o něčem
mnohem hlubším.
Asi jsem rád, že jsem dnes v noci téměř dvě hodiny hledal na
internetu text téhle písničky, abych si ho mohl pořádně přeložit. Jsem
rád, že jsem si některé pasáže pořád pouštěl dokola, abych jim
porozumněl, když jsem text písně na netu nikde nemohl najít. A jsem
rád, že se mi to nakonec povedlo a že jsem to pochopil.
Koho by totiž napadlo, že tohle je píseň složená pro auto…
Room for more
One day in your life
One moment in time
The morning scent of city streets
There´s so much in every day
Another day, you will meet
Feeling free an every way
You will find room for new perspectives
Take the chance an
watch things grow
Be curious and selective
Find your own way to flow
One day in your life
One moment in time
Gotta find your own way
To open every door
Cause theres room for more
Find all the good things in your life
Discover new trends all around
It´s so much fun to be alive
Taste every sight and every sound
Be yourself and be respected
Take the road and play the game
You´ll be cool, calm and collected
And accept the ways of change
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
10. října 2006 11:41
jen tak
Dnes mi přišel e-mail, na jehož konci byl uveden kousek textu jedné
písničky od Poupat.
Musím říci, že mě ten text hodně zaujal… takže tady je. Třeba
tenhle fragment textu zaujme i vás.
První láska už je pasé
a ta druhá se doživotní zdá,
jak pevně tomu věřím
je mi více nežli jasné,
po čem toužím nemusí se stát,
tak raděj dvakrát měřím…
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
8. října 2006 22:07
jen tak
Když jsem si dnes opět sedl k počítači, uvědomil jsem si jak,
strašně dlouho jsem již nic nepsal na svůj blog.
Hodně mě to mrzí, ale nějak se mi to poslední dobou nedaří. Za tohle
léto jsem nasbíral tolik témat, ale k jejich sepsání jsem se zatím
nedostal. Snad se mi to ale bude dařit v následujících dnech, týdnech
a měsících.
Zatím jsem alespoň přidal dvě alba fotografií. Jedno z koncertu
Jamese Blunta, který jsem si v létě opravdu užil a druhé
z nedávno uskutečněné výpravy přes Jizerské hory. Tak na to
mrkněte, pokud máte chuť.
autor: jerrysohn |
trvalý odkaz |
6. srpna 2006 9:09
jen tak