Hlava plná myšlenek
27. října 2006 14:01
jen tak
Poslední dobou se mi hlavou honí spousta věcí. O některých musím
přemýšlet pořád dokola, jiné mi jen blesknou hlavou a jsou pryč.
Včera jsem se konečně odhodlal k tomu, abych se sbalil a jel po
hodně dlouhé době do Chrastavy. Konečně mi přišlo, že k tomu mám
dobrý a aspoň trošku objektivní důvod – chtěl jsem osobně
pozvat své přátele na vernisáž výstavy, kterou naše
skautské středisko připravuje. A také jsem jim chtěl hrozně
moc poděkovat zato, jak moc nás ve skautské činnosti
podporují.
Do jisté míry to pro mě bylo hodné těžké, protože jsem se chystal
k rodičům Terezky (shodou okolností to jsou také naši sponzoři a
hlavně i mí přátelé). Na druhou stanu mi přišlo, že to určitě
bude fajn. Navíc jsem se rozhodl, že se při této příležisti nejprve
stavím na návštěvě u Pedra (mého předchůdce na postu
střediskového vůdce a osoby, ve kterou mám neskutečnou důvěru a je mi
vždy oporou). Budu si s ním moci po hodně dlouhé době příjemně
popovídat. Též jsem byl moc rád, že jsem měl důvod alespoň na chvíli
vypadnout z toho šílenství, které v našem domě s výměnou
oken probíhá.
Po šesté hodině jsem tedy sedl do auta a vyrazil. Cestou jsem se ještě
stavil u babičky a předal jí nějaké drobnosti. Mimochodem,
s babičkou a mou sestřenicí jsem se potkal akorát ve dveřích.
Zrovna byly na odchodu na cvičení a divily se, co tam dělám.
Klasika, volal jsem dědovi, že přijedu, ale děda tuto informaci
nepředal dál. Po této krátké zastávce jsem už mohl konečně
jet k Pedrovi.
Když jsem dorazil k Pedrovi, otevřel mi jeho syn Ťava a říkal, že
taťka ještě není doma, že šel ještě něco nakoupit, ale ať jdu dál a
chvilku počkám. Za pár minut cvakly dveře a v nich stál Pedro.
V ruce držel sáček brambůrek a Coca-Colu. Potěšilo mě to, protože
jsem věděl, že ještě běžel něco rychle nakoupit, aby mi měl co
nabídnout, neb žádná sklenička alkoholu by mě asi nepotěšila
(nejen kvůli tomu, že jsem tu byl autem, ale hlavně kvůli tomu, že prostě
alkoholu neholduji). Pak už jsme jen seděli a povídali si. Bylo to hrozně
moc fajn. Probírali jsme skauting, klub přátel skautingu, jak se máme a co
děláme a prostě všechno, co nás tak napadlo. Musím říci, že ta hodina
utekla ani nevím jak, a tak jsem byl moc rád, když Pedro zvedl telefon a
zavolal k Prckovi a Stáně, že jsem teď u něj a k nim
dorazím až za půl hodinky. Vážně jsem byl rád… mohl jsem si
ještě půl hodiny s Pedrem povídat a slyšet jeho názor na spoustu
věcí, které mě momentálně i dlouhodobě trápí.
Pak ale bylo půl deváté a já věděl, že již opravdu musím jet.
Naštěstí mi nedalo moc práce Pedra přesvědčit, aby jel nahoru ke Stáně
a Prckovi se mnou. Věděl jsem, že ho rádi uvidí a že to bude prostě
fajn. Když jsme pak vystupovali před jejich domem, Pedro prohodil něco
o tom, že jsem jak vánoční stromeček a že mi s těmi všemi
věcmi, které nesu pomůže. To víte, šel jsem na návštěvu k lidem,
kterých si strašně moc vážím a kterým jsem přijel poděkovat, za to jak
nás moc podporují, tak jsem jim přeci musel nějakou drobnost přivézt.
Na jednu stranu to bylo hodně zvlášní, být zase v tomhle
domě, potkat se tu s Terezkou, popíjet čaj a povídat si se všemi. Ale
bylo to hrozně fajn. Svíčka i víno snad udělaly radost a věřím,
že i pozornost co jsem přinesl Terezce, jí potěšila. Mimochodem,
docela by mě zajímalo, zda po mém odjezdu Terezka rodičům ukázala co
dostala nebo ne, protože si vše hned odnesla do pokoje a mamce nic
nechtěla říci :o) Nikdy by mě nenapadlo, že tohle povídání může být
tak příjemné. Možná to bylo i díky tomu, že tam s námi byl
i Pedro, možná je to tím, jak super všichni ti lidé jsou. Ale vím,
že takových podobně příjemných večerů bych strašně rád zažíval
víc.
Když jsem pak po desáté hodině odjížděl, měl jsem hlavu plnou
myšlenek, které si asi úplně nedokážu srovnat. I proto jsem byl
rád, že když jsem házel Pedra zpět domů, ještě jsme dobrou čtvrthodinu
seděli v autě a povídali si.
V poslední době přemýšlím nějak často…
přemýšlím o věcech, nad kterými jsem se nikdy před tím ani
nepozastavil. O věcech, které jsou pro mě strašně moc důležité a
na které jsem zapomínal. A to byla chyba. I když na druhou stranu,
dnes je to takové, že mi to dává docela zabrat. Možná, že je to
i tím, že bych mnohem raději přemýšlel o všech těch věcech
trošku jinak, za jiných okolností a z jiného úhlu pohledu. Možná
i proto teď svůj blog zahlcuji spoustou textů, které možná
někomu nic neřeknou… Ale snažím si různými způsoby
třídit své myšlenky a psaní s povídáním je prostě fajn. Dokonce
jsem v poslední době opět začal číst, a tak jsem se po
10 měsících vrátil k rozečtenému čtvrtému Harry Potterovi.
Rychle jsem ho dočetl a začal číst pátý díl, což je u mě hodně
velký úspěch. Jen se mi teď v téhle souvislosti vybavuje
myslánka, Brumbálova nádoba na myšlenky, které člověka tíží
a které si do mysšlánky odloží a pak si je může později promítnout a
vstoupit do nic nězaujatě jako pozorovatel. Něco takového by se asi občas
každému z nás hodilo.
autor: jerrysohn |