Už pár dní žiji na stavbě
26. října 2006 23:40
events log
Je čtvrtek něco po jedenácté hodině večerní a já před chvílí
přijel ze dvou velmi příjemných návštěv. Jenže co nevidím, když se
autem blížím k našemu domu? Před domem stále ještě stojí
červená dodávka – dodávka zedníků.
Ale abych začal pěkně od začátku…
Než začnu od začátku, tak jedna vsuvka: právě přišla má
sestra v noční košili a v ruce drží sprchu! S úsměvem na
rtech mi oznamuje, že mi v „mé“ koupelně tuto sprchu před
okamžikem urvala a že se nemám kde osprchovat! No
nic…
Tak, ale teď konečně k té naší stavbě. Již před pár měsíci
se doma začala plánovat velká výměna oken v našem řadovém domku.
Jde o dosti významnou investici a tak to rodiče hodně dobře plánovali
a připravovali. Dojednávali stavební spoření a půjčku na tuto šílenou
akci. Čas plynul, schůzek s bankéři přibývalo a vše dostávalo
reálnější obrysy. Na počátku října bylo definitivně rozhodnuto –
peníze jsou na účtu a my jdeme do toho! Rodiče si pozvali známého, který
nám loni dělal okna na zadní části domu, aby zaměřil a naplánoval
výměnu oken i na přední části. Rozměry byly zaznamenány a
v pořádku předány společnosti, která nám okna měla
vyrobit. Teď už se jen čekalo na onu středu 25.10.2006.
No, vlastně se tak úplně nečekalo až na středu, protože všechno to
začalo již o něco dříve. V neděli odpoledne jsem se vrátil
z okresního setkání roverů a rangers – JaMaJaMi a první co mě
doma čekalo, byl kartón z krabic na výrobky HACO a to úplně všude.
Přišel jsem totiž právě v okamžik, kdy taťka dolepoval poslední
kartóny na naše dřevěné schodiště. Co tohle má znamenat? Hned mi bylo
objasněno, že to jsou první přípravy na středeční výměnu oken.
A taky to, že se musím okamžitě zapojit.
Jo, tak to bude asi síla. Už dnes začít s přípravami na něco, co
proběhne až ve středu? Ale možná ano, vždyť když jsem se podíval do
svého pokoje (kde jsem už pár měsíců udržoval takový pracovní chaos
– všude po zemi rozložené doklady k účetnictví, různé
smlouvy, dokumenty k práci, učení do školy,…), tak mi došlo,
že tohle srovnat pár dní zabere. Jenže zřejmě jsem byl moc naivní, když
jsem si myslel, že na systematické rovnání všech dokumentů, tak abych se
v nich ještě někdy vyznal, dostanu tolik času. Rodiče chtěli,
abych to měl uklizeno nejlépe ihned. A tak jsem začal
všechny papíry a další drobnosti rovnat do krabic a přepravek. Mimochodem,
velmi zábavná práce :o( Jediné co mě od této činnosti vysvobodilo, byl
fakt, že od sedmi večer chodím každou neděli hrát volejbal.
Po návratu jsem ale musel oklízet dál. V pondělí po škole
uklízení pokračovalo a to ještě šíleněji. Ovšem úplný vrchol
přišel v úterý večer, kdy se celá rodina zbláznila a všichni jsme
lepili kartony ve všech místnostech po zemi, tak aby žádný dělník nemohl
ani při totální neschopnosti kdekoliv poničit podlahu odštěpky starých
oken nebo kusy omítky či zdi. Ještě že máme tolik lepící pásky
Getronics, kterou jsme mohli kartóny slepovat jeden k druhému. Pak
následovalo zakrývání všech částí nábytku, které v pokojích po
náročném stěhování a přesouvání zbyly, stavebními igelity.
Nejvtipnější na tom je, že náš dům se během těchto tří dnů
proměnil v místo, kde nikdo nevíme, kde co máme a navíc tu
v klidu můžeme chodit v botách, neboť na žádný kousek našich
standardních podlah se prostě žádná špína z bot přes vrstvy
kartonu dostat nemůže.
Jenže, kdyby po tomhle přišla jen středa a dělníci by nám okna
vyměnili za nová, bylo by to pro nás moc snadné.
Ve středu ráno jsme vstávali brzy, abychom stihli dozakrýt poslední
místa v našem domě, kam by se ještě během rekonstrukce mohla dostat
nějaká nečistota. A já pak následně vyrazil do města a má sestra
do školy. Doma zůstali rodiče a v osm měli přijet dělníci, kteří
nám za dopoledne okna vymění. Alespoň takový byl plán.
Když jsem se pak kolem desáte dopolední vracel, už z dálky jsem
zahlédl, že mám v pokoji nové okno. Jenže u sestry bylo ještě
staré a dělníci přitom již byli o patro níže v obýváku.
Nechápal jsem, ale zřejmě zvolili nějaké netradiční pořadí výměny
oken. Pak se to vše rychle objasnilo. Hned na chodbě mě uvítal taťka,
který neměl zrovna nejlepší náladu. Okna nám z výroby sice
přivezli hotová, ale došlo k omylu a oboje balkónové
dveře jsou cca o 5 cm větší. To je tak, když máte
atypicky udělané podlahy na balkónech. Ovšem co s tím? Při
představě, že bychom měli to kartónové stavební šílenctví
v domě ještě třeba týden mě polilo horko. Taťka i dělníci
nyní někam pořád telefonovali a snažili se vyjednat ve výrobě oken, aby
nám ty dveře co nejrychleji zkrátili a předělali do použitelného stavu
tak, abychom je mohli co nejrychleji namontovat.
Nakonec po mnoha hodinách jednání se podařilo docílit toho, že nám
dveře opravdu přes noc zkrátí a dělníci je budou moci zítra zadělat.
Jen nebudou mít skla. Ale snad nám tam dají alespoň nejaké kusy
plastů… Prý to bude jen dočasně. Na večer jsme tedy zrušili
zedníky, protože neměli co zadělávat a doufali, že to zítra dobře
dopadne.
Noc ze středy na čtvrtek jsem se sestrou strávil v nejmenším pokoji
v našem domě. Všude okolo byly věci z našich pokojíků,
nábytek, který se již nikam nevešel a prostě spousta dalších věcí.
I díky tomu se mi v noci, když jsem si šel lehnout, podařilo na
sestru na rozkládacím křesle šlápnout a málem jsem se následně zabil
o poličku s taťkovými papírovými modely.
Ve čtvrtek ráno jsme opět museli vstávat brzy… co kdyby opravená
okna již byla hotova a dělníci přišli hned ráno. Naivní
představa. Dělníci s opravenými okny nakonec přijeli až po
jedenácté hodině. Ale přijeli a opravené dveře měli s sebou. Hned
se vrhli do práce a vylamovali stará okna jak šílení. I díky tomu
jsme nějak opomenuli položit připravený kartón před dveře
v obýváku, a tak i přes všechny snahy máme korek
v obýváku na jednom místě poničen násilnými vylamovacími pracemi.
Ač se dělníci snažili sebevíc, podařilo se jim okna usadit až kolem
druhé hodiny odpolední. Takže máme téměř den zpoždění a čekáme na
zedníky. Ti přijeli naštěstí už asi v pět hodin odpoledne a
prohlásili, že to do večera stihnou.
Když pak bylo zhruba šest hodin a já odjížel do Chrastavy (na ony dvě
v úvodu zmiňované návštěvy), říkal jsem si, že až se budu po
desáté vracet domů, vše již bude hotovo a bude tu klid. Opak byl
však pravdou… přijíždím a před domem stojí ona červená
dodávka – dodávka zedníků. Je téměř jedenáct hodin a zedníci
nám stále běhají po domě. Betonují parapety a opravují poškozenou
omítku… Ale vypadá to, že se opravdu blíží k cíli.
Hurá! Je něco málo před půlnocí a zedníci to mají hotové! Po dvou
dnech utrpení s dělníky v domě, po pěti dnech s kartóny na
všech podlahách a po pěti dnech, kdy jsem něměl šanci udělat téměř
vůbec nic do práce nebo do školy, neboť to na tomhle staveništi prostě
nejde, to je za námi. Máme nová okna a plný dům kartónů…
Konečně si budu moci jít normálně lehnout… pro změnu do
oné nejmenší místnosti v domě, na postel pro hosty, mezi
spoustu věcí, které tam stále čekají na to, až zítra v noci
přijedu ze školy a začnu je stěhovat zpět do mého pokoje.
autor: jerrysohn |