Jak to máte s vykáním?

26. října 2006 11:32
škola

Včerejší hodina rétoriky mě inspirovala k zamyšlení nad tím, jak to vlastně kdo má s vykáním a tykáním. Dostali jsme totiž za úkol zamyslet se nad jedním zajímavým článkem od Jana Skácela, a pak na jeho základě se zapojit do diskuze v našem semináři.

Malá recenze na tykání

(Jan Skácel, Jedenáctý bílý kůň, Blok 1966)

Poslední týden jsem prožil v obavách a v tiché, pruhované hrůze. Chodil jsem po ulicích bledý a kolena se mi chvěla. Říkal jsem si, že pak už život nebude mít cenu. Neboť poslední milý člověk, s kterým jsem si ještě vykal, navrhl mi tykání. Vyžádal jsem si týden na rozmyšlenou.

Jak mu to vysvětlit? Byl pro mne oázou v poušti. Byl posledním člověkem, kterému jsem říkal Vy a který říkal Vy mně. Choval jsem si ho jako perský šach oblíbeného koně a dítě lilihyt. Měl pro mne cenu soli nad zlato. Domníval jsem se, že já pro něho také. A najednou přišel s nápadem, abychom si tykali.

Zatmělo se mi před očima.

Není skoro v této republice člověka, s kterým bych si netykal. Není téměř člověka, který by netykal mně. Stalo se to za dvacet let jakýmsi národním zvykem. Mám obavu, že kdyby u nás byla cenzura, tak by mi taky tykala a to bych nepřežil.

Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník. Člověk má mít kousek trávníčku se dvěma nebo třemi chudobkami.

Moc jsem ho měl rád. Občas jsem mu nosil kytice růží a rané třešně. Vedli jsme spolu dlouhé, ušlechtilé rozhovory. Měl jsem ho moc rád.

Co mám dělat? Poprosil jsem vlastní ženu, zda by nebyla tak hodná a nevykala mně, když jsem tak docela na holičkách. Že bych jí to třeba někdy oplatil jinak. Je to dobrá duše, ale podívala se mne kose. A mezi svými dobrými kamarády nemám ani jednoho tak dobrého, aby mi tu radost udělal.

Týden uběhl, týden plný popela. Zítra mu asi řeknu, že ano, že mám z toho velikou radost. A budu ho nenávidět a budu mu tykat, ačkoli pokud jsme si ještě vykali a byli si opravdu blízcí, tak jsem ho měl rád.

Moc jsem ho míval rád.

A jak to vlasně mám já?

Musím říci, že výše uvedený článek mě opravdu k zamyšlení donutil. Když jsem o tom tak přemýšlel, tak mi došlo, že je pro mě tykání zcela běžné. Od malička chodím do skauta a tam si samozřejmě všichni tykají. Je pro mě zcela běžné, že si tykám s mladšími lidmi, ale i s mnohem staršími. Je pro mě dokonce ve skautském prostředí zcela běžné, že si tykám i s velmi starými lidmi (oldskauty), které jsem nikdy před tím neviděl. Je to prostě pro skauty úplně normální.

Jenže když o tom tak přemýšlím, dochází mi, že jsem na tom podobně jako ve výše uvedeném článku. Vykání si hodně vážím. Je to vlastně něco, co pro mě není tak běžné. A teď si uvědomuji, že do jisté míry vykáním vyjadřuji určitou úctu k tomu, s kým si vykám.

Díky tomu jsem se vlastně dostal do takové zvláštní situace. Před dvěmi lety jsem začal chodit s Terezkou, její rodiče jsem znal již dlouho před tím a vždy jsem si s nimi tykal. Pak ale došlo k velké životní změně, když jsem začal chodit s jejich dcerou. Najednou jsem byl trošku nejistý. Nevěděl jsem, zda jim tykat nebo vykat. Velice rychle jsem se obrátil k vykání. Ač to pro ně mohlo být trošku zvláštní, přišlo mi, že si zaslouží, abych jim vykal, vždyť jsem chodil s jejich dcerou a já si jich moc vážím. Uznávám, že to bylo občas trošku šílené, když si s nimi všichni ostatní tykali a já jim vykal, ale přišlo mi to správné. Dnes jsem v situaci, kdy jsme se s Terezkou rozešli a já nevím, zda rodičům opět začít tykat nebo dál vykat. Možná, že jsem si tak způsobil zbytečný problém, ale to vykání pro mě mělo určitý hlubší význam.

jerrysohn | rss kanál komentářů

Komentáře

  1. 27. října 2006 15:29 | vložil: Vlk | e-mail | web

    Hmm… Je pravda, že ve skautu se většinou nic takového neřeší. Prostě si všichni tykaj – a je to. Já sem měl trochu problém když jsem mluvil s Zetem (Miloš Zapletal) a i když je skaut – vykal jsem mu. On mi řekl ať mu tykám a já jsem to tedy nakonec zkusil. Ale myslím, že i tak (protože si ho velice vážím) mu můžu tykat trochu jinak než třeba vlčatům, nebo spolužákům. Rozhodně si nesmírně vážím i mnoha lidí kterým tykám trochu automaticky.

  2. 27. října 2006 21:38 | vložil: jerrysohn | e-mail | web

    Vlk[1] Tak je pravda, že když si s někým tykám, tak si ho samozřejmě také vážím a naopak existují lidé, kterým raději vykám, abych od nich měl určitý odstup. Ale tohle je pro mě prostě něco jiného.

    Včera jsem byl u Stáni a Prcka a mluvili jsme o tom. Bylo mi řečeno, že záleží jen na mně. Pokud chci, tak jim mohu tykat, pokud ne, můžu jim dál vykat. Jediné co teď ale vím je to, že si jich opravdu hodně vážím.

    Ale jako článek k zamyšlení je to myslím snad dobré a věřím, že se tu třeba ještě nějaký názor objeví. Ale je fakt, že skauti jsou taková zvláštní skupina…

  3. 29. října 2006 15:15 | vložil: Jafra | e-mail | web

    Hmm…. Tykání a vykání je vskutku zvláštní věc. Začala jsem se nad tím zamýšlet v době, kdy jedna z mých známých, akceptovala nabídku na tykání od našeho kamaráda. Dokázala ho přesvědčit, že její nadšení pro určitou věc je opravdové, že není jen nahodilým rozmarem a tak se on rozhodl usnadnit jí situaci tím, že jí nabídl tykání. Snažil se tak smazat respekt plynoucí z velkého věkového rozdílu dvaceti let a z jeho vzdělání. Dal tak najevo, že může být žádán kdykoli o jakoukoli pomoc a podporu. Ne, nejednalo se o žádnou lásku z jedné nebo druhé strany. Jednalo se o důvěru a nabídku nezištné pomoci, zbourání onoho pomyslného plotu. A pak, když ona slečna dosáhla kýženého cíle a pomoci již nebylo třeba, udělala podtrh, který v oněch časech nebyl zanedbatelný a měl pro dotyčného citelný dopad. Tehdy jí kamarád, jako projev největšího opovržení začal opět vykat a vykání od ní si opět vyžádal. Znám i další případ, kdy se lidé vrátili k vykání, které nevyjadřuje úctu. Znám ovšem i vykání, které přesně vystihuje to o čem je psáno v úvodu. Pocit, že zruším-li vykání „něco“ nenávratně zmizí a vztah „klesne“. A znám i tykání, ze kterého je jasně znát, jak si lidé jeden druhého váží. Není to tedy v používání VY nebo TY, je to o pocitech. A že si dnes moc lidí hlavu s vykáním a tykáním a s rozdíly mezi jejich užitím hlavu neláme vypovídá o stylu života. Však, kdybychom se my dva potkali poprvé někde u ohně, tak si dnes tykáme oba. Přesto bych si Tě vážila stejně jako dnes, tj. HODNĚ!!! :o)))))

  4. 29. října 2006 16:05 | vložil: jerrysohn | e-mail | web

    Jafra[3] Moc děkuji za tenhle příspěvek. Je to asi opravdu tak, není to o tom jestli člověk říká VY nebo TY, ale o tom, co za tím v tu chvíli cítí.

  5. 30. října 2006 23:49 | vložil: Skipy | e-mail | web

    Vlk[1] Někdy je skutečně hodně těžké vyjádřit úctu někomu, komu tykáme (nebo můžem tykat) stejně jako většině svých vrstevníků. Na roverské lesní škole jsem měla tu čest poznat Václava Břicháčka. Samozřejmě jsme si s ním všichni tykali. Ale cítila jsem, že nestačí jen jednat s ním důstojněji (aby to neznělo nějak hloupě…) než s ostatními frekventanty, lépe volit a vážit slova a soustředit se na rozhovor s ním. Proto jsem ho (a nejen já) oslovovala „bratře Václave“. Dříve toto oslovení mezi skauty bylo naprosto běžné, dnez už to zní spíše jako archaismus, ale přesto mi to přijde jako nejlepší a nejjednodušší projev úcty… A pak mě napadá ještě jedna skupina lidí, kterým člověk trochu schizofrenně jednout tyká a jindy zas vyká – a to skauti, kterým ve skautském prostředí budeme vždycky bez problémů tykat, ale v „civilním“ životě pouze a jen vykat. Jako třeba učitelům, nadřízeným i podřízeným… a nebo panu primátorovi :-) paS

  6. 17. dubna 2008 11:58 | vložil: tykáč | e-mail | web

    Myslím, že by se mělo co nejvíc tykat. Je to nejlepší. Když si s někým vykám, mám dojem, že je mezi námi zbytečné sklo. To je nejlepší odstranit. Lze se na tom domluvit anebo rovnou tykat, pokud je to přiměřené. Horší je odhadnout tu přiměřenost. Ale já jsem pro tykání. Tykám si asi s 350 lidmi. To jde, ne?

Nový komentář







kód pro ověření

Povinné je jméno, text komentáře a kontrolní kód.

Komentář je formátován pomocí Texy! syntaxu. Například: **tučný text**, *kurzíva*, "text odkazu":adresa.
Internetové adresy jsou převáděny na odkazy automaticky.

Na komentáře se můžete odkazovat pomocí [číslo komentáře].

nahoru | na titulní stranu | redakce | provozováno na redakčním systému Gryphoon Weblog v1.82 (1.82.3061.33029)